Pamatuješ se na vůbec první setkání s hudbou ve svém životě?
Úplně zřetelně samozřejmě ne. Ale pamatuju se na to, že mým prvním setkání s hudbou bylo, když mi maminka zpívala. Na to si tak nějak matně vzpomínám - ale možná, že to znám jenom z vyprávění, nevím...
Jaké vůbec bylo tvoje dětství?
Když je člověk dítě, nevnímá okolní politickou situaci. Tatínka po "Vítězném únoru" zavřeli - pro nás děti byl takzvaně na brigádě - a vrátil se pěkně zhuntovanej. A moje dětská dušička si říkala: "To byl asi opravdu na brigádě, asi se tam hodně nadřel..." Nevnímal jsem a nechápal ty věci okolo. Narodil jsem se ve dvaačtyřicátém a když jsem šel do první třídy, byl tu únorový převrat. Tatínek pak měl problémy, přišel o zaměstnání atd. Pracoval na Kladně - když jsem pak po letech viděl film Skřivánci na niti, on byl jedním z těch vzdělaných lidí, kteří neuměli ani zatlouct hřebík...
Ale dětství jsem prožíval celkem hezké. Jsem vinohradský kluk, moje teritorium byla Grébovka, rybníček, skalky... Protože jsem nebyl katolík - patřil jsem do církve Československé -, nechodil jsem ve škole na náboženství a měl vždycky hodinu volna. To jsme vždycky běželi do Grébovky a tam se vyblbli...
Kdy jsi poprvé vzal do ruky hudební nástroj?
U nás bylo křídlo, měli jsme hudební pokoj, takže už jako chlapeček jsem do něj bouchal a zkoušel, co to udělá. Dělal jsem bouřky apod., spíš jsem ten nástroj používal jako "vytvářeč nálad" - hrát jsem na něj samozřejmě neuměl. Nějaký hudební talent jsem zřejmě zdědil po rodičích, i když oni nebyli žádní profesionálové. Matka hrála na piano, otec na housle - dokonce si doma dělali takové soukromé koncerty. Tím pádem jsem už od malička muziku nasával, navíc jsme měli doma gramofon, otec mě s sebou brával na houslové koncerty... Už v pěti letech jsem dělal společně s bráchou Jirkou, který je o rok starší, konkurs do pěveckého sboru pana Kulínského. Oba nás přijali a pak jsme tam asi rok nebo dva zpívali. No a v devíti letech jsem se začal učit hrát na housle. Otec se mnou měl ohromnou trpělivost a tříbil mi sluch, za což jsem mu hrozně vděčný. Pak mě začal učit Vojtěch Freit, což byl virtuos, první houslista Symfonického orchestru Československého rozhlasu.
Děti většinou do houslí nechtějí moc chodit...
Já jsem do houslí nechodil - pan učitel chodil k nám. Vyučovací hodina trvala většinou dvě hodiny, on mě doprovázel na piano a celkem mě to bavilo, ale musím přiznat, že když někdy nepřišel, měl jsem strašnou radost... Houslím jsem se věnoval do takové míry, že jsem dokonce už jako kluk dostal nabídku, abych hrál Mendelsohnův koncert s jedním pražským amatérským orchestrem, s Petrem Křičkou coby dirigentem. Ale pak z toho nějak sešlo. Taky jsem chodil hrát s kvartetem - to mě docela bavilo - a hrál jsem i s jedním lázeňským orchestrem. To mi mohlo být nějakých 14-15 let, hrávali jsme ve Vojanových sadech vždycky v neděli odpoledne. Ovšem musím říct, že to pro mne bylo utrpení, protože jsem kvůli tomu musel prchat z plovárny, celé odpoledne trávit v parnu v bílé košili a hrát předehry k operetám a podobné věci... V té době už přišel rock n roll a pro mě bylo docela komplikované urovnat si v hlavě, co vlastně chci. Věděl jsem, že muziku chci dělat, ale zjistil jsem, že housle mě plně neuspokojují. Začal jsem cítit, že konzervatoř by mne u houslí asi udržela, ale protože můj učitel říkal, že konzervatoř by mě zkazila, nikdy jsem se tam ani nehlásil - a začal jsem ztrácet motivaci. V sedmnácti jsem se odhodlal k tomu, že jsem tatínkovi řekl, že na housle už hrát nebudu. Vzal to tenkrát poměrně srdnatě, ale vím, že ho to hodně mrzelo.
Máš ještě dneska někdy chuť si na housle zahrát?
Já jsem si je před třemi lety koupil! Tenkrát jsem se jeden podzimní den probudil asi ve čtyři ráno s tak strašnou chutí zahrát si na housle, že už jsem nezavřel oči. Začal jsem prohledávat barák, jestli tam nezbyla třeba viola po synovi - a hned ráno jsem volal Jardovi Svěcenému, že potřebuju okamžitě koupit housle, že bez nich nemůžu být... Chvilku trvalo, než mi je sehnal, ale na Silvestra jsem je měl. Pamatuju si, jak jsem s nimi kvačil domů a strašně se těšil, jak si na ně zahraju - a jaké pak bylo moje zklamání po zjištění, že jsem skoro všechno zapomněl... Potom jsem asi půl roku cvičil, dokonce jsem do jedné písničky kousek na housle zahrál, ale uvědomil jsem si, že hraní na tenhle nástroj vyžaduje opravdu makačku.
A kytaru jsi poprvé vzal do ruky v kolika letech?
Ve čtrnácti ji přinesl můj učitel na housle. Tehdy netušil, na jaký problém si tím zadělal...
Vyrůstal jsi v době, která příliš nepřála "západní" hudbě. Kdy jsi takříkajíc objevil rock n roll?
Pořád mě provázelo to, že oba moji rodiče byli vysokoškoláci, a tím pádem jsem měl špatný třídní původ. Když jsem končil základní školu, ředitelka mi řekla, ať si nedávám přihlášku na gymnázium v Londýnské ulici nebo na náměstí Míru, protože mi ji nepodepíše. Podepíše mi prý jedině Košíře... Tam mě vzali, a začal jsem tedy studovat na košířské jedenáctiletce. Chodil jsem tam čtyři roky, protože jeden ročník jsem opakoval. Proč? Nebyl jsem moc vzorný žák, byl jsem už hodně zaneprázdněn rock n rollem... Ale to předbíhám. Bylo mi asi šestnáct, když jsme s jedním kamarádem ze školy, se kterým jsme společně brnkali instrumentálky na kytaru, šli zahrát do jedné košířské hospody. A tam tenkrát přišel takový hejsek a všichni říkali "Hele, ten umí rock n roll!". Začal hrát a při tom tak úžasně řval a tak do toho hrozně mlátil, že mě to okamžitě zaujalo. Říkal jsem si, že tomu musím přijít na kloub. Pak jsem se potkal s Mildou Langerem, později letitým spolupracovníkem Svobodné Evropy, který dostával nějaké desky z Anglie. Od něj jsem měl svůj první rock n rollový singl, Presleyho Hound Dog. Dostal jsem ho jen proto, že jsme se jednou opili a Milda desku rozbil na dvě půlky. On ji jakožto sběratel luxusního zboží odmítl, tak jsem si ji vzal s tím, že si ji nalepím na jinou desku. A to jsem taky učinil. Ta deska opravdu hrála a pouštěl jsem ji až do totálního vydření.
Pak se na Vinohradech objevil Pavel Kratochvíl, který měl úplný zázrak - zařízení, na němž dokázal do rentgenového snímku vyřezat hudební drážky z desek, které si člověk vybral.
To bylo vlastně takové "pravypalování"...
Jasně, šlo o pirátskou činnost, ale tenkrát to bylo strašně prospěšné: bez ní by se český rock n roll těžko někam posunul... Pavlovi jsem dohazoval kšefty a on mi za to sem tam nějaké nahrávky věnoval.
V té době jsme taky začali pořádat takové poslechové večírky, kterým jsme říkali rockabilly party. Proběhla jich spousta, až jednoho dne spadla klec a dostali jsme předvolání na policii. Následně jsme s tím přestali, protože jsme byli vystrašení. Potom už jsem se rock n rollu věnoval mnohem víc, už jsem ho začal i sám hrát na kytaru. Mimochodem, na kytaru mě nikdo neučil, a protože jsem ty potřebné hmaty neznal, sám jsem si je vyhledával. A to bylo něco úžasného! Fungoval ve mně takový objevitelský fenomén - když se mi povedl nějaký akord, byl jsem z toho úplně hotovej... To byla taková síla, že jsem se každý den nemohl dočkat, až skončí škola - tak moc jsem se na kytaru těšil! V té době jsem ještě hrál na housle, věnoval se fotbalu atd., ale kytara už byla naprostou jedničkou.
Tvojí první skupinou byli Sputnici?
Rock n rollovou ano. Ale už někdy ve čtrnácti nebo patnácti mne zaujal dixieland, a já začal hrát s jedním dixielandovým souborem na kytaru a s druhým - školním dixielandem tam v Košířích - na klarinet (!). Už v té době jsem strašně chtěl hrát i rock n roll, ale tady ho vlastně nikdo nedělal. První živý rock n roll, co jsem u nás slyšel, byli FAPS Orchestra s Pavlem Bobkem a Jirkou Brabcem. Ti se mi hrozně líbili. Začal jsem se pídit po nějaké kapele, kde bych se mohl chytnout, jeden můj kamarád objevil Sputniky a v podstatě mne tam dohodil.
Před první zkouškou jsem celou noc nemohl usnout - to asi každý muzikant zná. Ale byla to úžasná doba... Třeba když jsem prvních několik měsíců na zkoušky nosil kytarovou bednu vlastní výroby, která skoro nehrála a navíc byla přííííšerně těžká. Anebo si vzpomínám na to, jak jsem si musel někde na brigádě tvrdě vydělat na svůj sen - elektrickou kytaru. Tenkrát stála dva tisíce korun, což bylo víc než průměrný měsíční plat.
První koncert se Sputniky v klubu v Čáslavské ulici byl samozřejmě zakázán, aniž bychom vůbec vylezli. Stačil k tomu jeden plakát ve vitrince, na němž bylo slovo rock and roll... Ale pak jsme udělali nějaké zkoušky a povolili nás. Hráli jsme poměrně často v té Čáslavské a v Ječné - a to ještě každý druhý koncert tam byl stejně zakázaný... Sputnici byli populární, vždycky tam bylo šíleně narváno. Pro "orgány" to nebylo moc příjemné už jen z toho důvodu, že v kapele byly vlastně samé děti kdysi bohatých rodičů, na které tvrdě dopadl únor 1948. Tomislav Vašíček, Zdeněk Lejš, dnešní hlavní hygienik Vladimír Polanecký... Postupem času se na našich vystoupeních začaly předčítat všelijaké povídky, což mi posléze začalo vadit. Chtěl jsem hrát, nebavilo mne sedět v šatně a čekat, až si na pódiu někdo vyříká svoje povídky... Byl v tom vliv Semaforu, Rokoka nebo Paravanu, tehdy strašně slavných divadel malých forem, a to mně moc neříkalo. Sputnici chtěli dělat divadelní hry a ta rozmíška začala být tak velká, až jsem sám dal padáka. Našel jsem si muzikanty, kteří mi byli blízcí - a to byli Pavel Chrastina, Jeňýk Pacák, doprovodný kytarista Honza Reiner a saxofonista Honza Obermayer. Posledně jmenovaný hrál také se Sputniky. Dělali jsme instrumentální věci a myslím, že jsme byli docela dobří...
To už byl Big-Beat Quintet?
Jo, Big-Beat Quintet. Hráli jsme takhle rok nebo dva, už si to přesně nepamatuju. Na Big-Beat Quintet mám takovou zvláštní vzpomínku: hráli jsme na nějaké oslavě Československého rozhlasu a před námi hrálo Jazz Trio, což byli bratři Vitoušovi a tehdy asi patnáctiletý Jan Hammer... Big-Beat Quintet se rozpadl na podzim dvaašedesátého roku vlastně jen proto, že Reiner odcházel na vojnu. Chrastina vzal vzápětí lano do Karkulky... a já zůstal sám. Do Karkulky se mi nechtělo. Oni jezdili hodně hrát k tanci po vesnických zábavách, což mě netáhlo - od Sputniků jsem byl zvyklý spíš na koncerty než na nějaké "opíječky". Po nějakém čase jsem však s touhle partou přece jen začal jezdit. Ale už si přesně nepamatuju, jestli se pořád ještě jmenovala Karkulka, anebo to byl už Olympic. 

Zbytek rozhovoru si můžete přečíst v knize Vzpomínky plíživé aneb Jasná zpráva o Olympiku.