František Ringo Čech, původním jménem František Čech je český bubeník, zpěvák, textař, herec, politik, publicista, scénárista, divadelník, naivní malíř a spisovatel. Člověk, který kolem sebe neustále vytváří image velmi vtipného, energického a bystrého muže mnoha různorodých zájmů jakož i mnoha rozličných uměleckých řemesel.
Pochází z rodiny známého českého hudebníka, je synem písničkáře Františka Čecha pražského. Vyučil se televizním opravářem, poté studoval na bicí na pražské konzervatoři u profesora Vlasáka. Jako bubeník nejprve působil v několika souborech hrajících tradiční jazz, z nichž nejznámější byl soubor vedený Pavlem Smetáčkem. V roce 1963 se František Čech stává členem skupiny Olympic, se kterou účinkoval v Divadle Semafor v představení Ondráš podotýká. Více zde.

Kdy jste vůbec poprvé slyšel o Olympiku?
V momentě, kdy jsem do něj přicházel. Tehdy se teprve ustavoval, takže jsem vlastně zakládající člen Olympiku.
Jakým způsobem jste do Olympiku přišel?
Do Olympiku mě přivedl Mirek Klempíř, můj spolužák z konzervatoře.
V jakých skupinách jste působil před nástupem do Olympiku?
Hrál jsem dixieland se Studijní skupinou tradičního jazzu Pavla Smetáčka a s orchestrem vynikajícího amerického basisty Herberta Warda. Ale to už existoval rock'n'roll - nebo big beat, jak se tehdy říkalo -, což jsem zjistil ve chvíli, kdy na nás na jeviště začaly lítat odpadky. Někde jsme hráli a mladí po nás začali házet pětikoruny a papíry...
Na co z doby své činnosti v kapele nejčastěji vzpomínáte? A co považujete za největší úspěch - ať už přímo váš, nebo celého souboru?
Moc nevzpomínám, pořád hledím dopředu a myslím si, že něco velkého teprve přijde... Nemám rád, když se vzpomíná, vždyť to, jak jsme začínali s Kaplanem a spol., nikoho nezajímá! Čili ani v souvislosti s Olympiken vlastně na nic nevzpomínám. Je to strašně dávno, ale bylo to krásné... Zažil jsem údobí největší slávy Olympiku, o čemž plešatá zpěvačka (jak Čech s oblibou říká Petrovi Jandovi - pozn. aut.) nerada mluví. On by mě nejradši vygumoval, nemá mě rád...
Olympic je slavný do dneška, ale to beatlesácké šílenství jsem zažil já! Tu dobu, kdy lidi prolamovali dveře a okna do sálů... Zažil jsem to pak v životě ještě několikrát, ale s Olympikem to bylo poprvé - a na to se samozřejmě nezapomíná. Byla to nádherná doba. Když jsem viděl v kině U hradeb film Perný den s Beatles, zažil jsem něco tak úžasného, co se v mém životě už nikdy neopakovalo. Beatles jsem miloval a miluju a myslím, že to byla největší kulturní událost minulého století. Úplně jsem tomu podlehl a s celým Olympikem se to potom táhlo. Já jsem byl ten revolucionář v kapele: měl jsem v ní velkou váhu, protože jsem tam byl největší a nejšpinavější mánička, a co jsem řekl, to bylo pro fanoušky svaté... Já jsem tlačil na to, abychom byli jako Beatles. Laufer mi dodnes vyčítá, že jsem byl vlastně iniciátorem toho, že jsme vyházeli zpěváky a nechali si jen božského Mikiho. To byla moje práce, já jsem byl ten zlý, který to uvedl do pohybu, i když ostatní v kapele s tím souhlasili.
Největší úspěch? Ono to celé s Olympikem byl úspěch! Podílel jsem se na velikém úspěchu, poprvé jsem si udělal jméno mezi mladými lidmi a zároveň jsem začal jako textař; tam vstoupila do mého života literatura. Považuju se vlastně především za literáta. Chtěl bych být spisovatelem, literatura je pro mne vrcholná umělecká disciplina.
Existuje naopak něco týkající se Olympiku, co byste ze své paměti nejraději vymazal?
Ne, nic. Škoda jen, že jsme si víc nezašukali, spoustu času jsme promarnili zkoušením...
Vaše nejoblíbenější píseň a deska Olympiku (obecně - nejen z doby vašeho působení v kapele).
Plešatá teď vyroste, ale musím říct, že nejvíc se mi líbily pozdější Jandovy písničky. Některé z nich považuju za vzor dokonalosti ve slovanské muzice.
Dá se maximálně třemi větami vyjádřit, co vám Olympic dal a naopak vzal?
Olympic mi dal možnost ochutnat to, čemu se říká sláva a úspěch. Ochutnat nepatrný díl toho, co prožili Beatles a co všichni toužili prožít taky. Špatného mi Olympic nedal vůbec nic.
Zalitoval jste někdy toho, že ve skupině už nejste?
Ne, nezalitoval. Byl to přirozený vývoj. Všechno funguje jenom nějakou dobu. Jakmile lidi vyrostou ve velké osobnosti - a to Janda nebo Chrastina potom byli -, neshodnou se na tom, co hrát. Nás by to určitě potkalo taky. Zažil jsem to pak po letech s Jirkou Schelingerem: pořád jsme měli zájem autorsky spolupracovat, ale koncerty už si Jirka chtěl dělat po svém.
Sledoval jste vývoj kapely i po vašem odchodu, zajímá vás Olympic případně dodnes? Co si o jeho osudech myslíte?
Olympic měl šťastný osud. Prožil nádherný život a prožije krásné stáří. Nechtěl bych se dožít toho, že Olympic bude mít na svých koncertech prázdno. Olympic ztělesňuje celou určitou generaci, a tím pádem by to znamenalo, že tahle naše generace už je mrtvá... Zatím je pořád ještě silná, ale pomyslné Waterloo už je za dveřmi. Jednoho dne bude konec a z nás se stanou pouhé relikvie. Kéž by to přišlo co nejpozději...
Popište, prosím, vaše hudební či jiné aktivity po opuštění Olympiku až do současnosti.
To, co jsem celá ta léta dělal, je celkem všeobecně známo... V současnosti se věnuju hlavně vlastnímu divadlu, a kromě toho mám i další umělecké aktivity. Chci například natočit film o Schelingerovi na základě své knihy Ruský týden. Teď řešíme problém, kdo by ho měl hrát... Obecně řečeno, vším, co dělám, se snažím oddálit dobu, kdy budu mít vývod, umělý kloub, kdy se budu podělávat a padat ze schodů. Chtěl bych napsat krásnou knížku, natočit krásný film, dokončit televizní seriál o české historii... Podstata kumštu je v tom, že chcete pořád něco krásného udělat. Žijete, dokud je ve vás chuť vytvořit něco nádherného.